O nás
Pomalá cesta vína
Vinařství Komarov, Ivančice. Žena mi často říká, jak se jí zase někdo ptal, jestli jsem tedy Rus, nebo Fin, a jak se se mnou vůbec domluví. Tak začnu trochu z hloubky času...
Moji předkové žili kdysi na území středních Čech, podle vyprávění příbuzných snad někde na Českobrodsku. Odtud odešli na konci 19. století do rumunského Banátu, kde bratři Hrůzové založili osadu Svatá Helena. Po osvobození Bulharska od Turků odjela část osadníků do Bulharska. Říká se, že do těch krajů odešli na pozvání bulharského cara, který novým osadníkům nabídl dobrou půdu. Část cestovala na vorech po Dunaji, část povozy. Po mnoha útrapách a problémech nakonec zůstali v obci Vojvodovo. Tam chovali dobytek, obdělávali pole a v malé míře se věnovali i vinařství.
Mluvili spolu stále česky. Jen v rodinách, kam se přiženil nebo přivdala Bulharka, se samozřejmě mluvilo oběma jazyky. To byl také případ mojí babičky, Anny Komarovové, rozené Hrůzové. V Bulharsku se provdala za Andreje Komarova, akademického malíře, kterého jsem však bohužel nikdy neviděl. Na začátku padesátých let se zabil na motorce u Spálené hospody, kousek od Mikulova. To jsem ale trochu předběhl.
Po 2. světové válce a po odsunu sudetských Němců zůstalo pohraničí neosídlené. Češi usídlení v různých končinách dostali od československé vlády nabídku, že se mohou vrátit a začít sedlačit na podobné půdě jako v Bulharsku. Rodina Komarovova s dalšími rodinami tedy někdy kolem roku 1951 odjela z Vojvodova a zpočátku bydlela v obci Nový Přerov. Později se však přestěhovali do Drnholce, kde jsem se narodil i já.
Vzpomínky z Drnholce a vyprávění u Dunaje
V Drnholci je to samý sklípek a sklep, samá vinice. Celá široká rodina vyráběla víno. Když ne z dobrých odrůd ve vinohrádcích, tak z odrůdy Baco, které rostlo na dvorcích z několika hlav. Samozřejmě jako kluk jsem všechno ochutnával, ale „Bago“ (tak se tomu říkalo) mi nikdy nechutnalo. Měl jsem rád svařené víno, které se podávalo na zabíjačkách. Každou zimní sobotu se u některé z babiček, prababičky nebo tety konala zabíjačka.
V čele stolu seděl praděda Tomáš Hrůza a nám, děckám, vyprávěl příběhy z Bulharska od Dunaje – pokud měl tedy náladu. Tak jsme si nechali několikrát ročně povykládat událost o tom, jak praděda chodil s dalšími sousedy z Vojvodova na sumce k Dunaji. Nastražili večer nástrahy, hodili je do Dunaje, konec šňůry si ovázali kolem kotníku na noze a šli k ohni spát. Jednou ráno se probudili a kamarád nikde, jen rýha v zemi k řece. Už ho nikdy nenašli. Praděd, velký rybář, vyprávěl o sumcích, kteří byli dlouzí 4 metry a měli hrubě přes 100 kg.
Byl také velký lovec. Jednou byl v Bulharsku v zimě na lovu, kde ho dohnala smečka vlků. Na poslední chvíli vylezl na strom. Z jedenáctičlenné smečky musel 7 vlků předovkou zastřelit, než zbytek odtáhl. Měl za dveřmi v Drnholci krásné, perletí vykládané bulharské předovky – jen Bůh ví, kde je jim dnes konec.
Cesta do Ivančic a první vinařské krůčky
Na začátku sedmdesátých let jsme se odstěhovali z Drnholce do Ivančic. Otec začal pracovat na stavbě Železňáku, ivančického viaduktu, který spojuje Brno se Znojmem. V Ivančicích jsem vyrostl, vychodil základní školu a poté absolvoval Střední zemědělskou technickou školu. Před vojnou i po ní jsem pracoval v JZD Neslovice jako traktorista, kombajnér a opravář. Tak jsem se dostal také do vinic, které JZD založilo.
Když se v polovině devadesátých let vinice privatizovaly, požádal jsem o část také. Koupil jsem tehdy mladé porosty odrůdy Müller Thurgau, které neměly drátěnku, byly bez sloupků a čtvrtina hlav chyběla. Postupně jsme vše dotvořili, přikoupili další vinice s odrůdou Svatovavřinecké a Neronet a já začal vyrábět víno.
Tak začala velmi úsměvná kapitola mého života. Něco jiného je totiž dívat se, jak to dělají dědové a strýcové, a něco jiného je posbírat těžce vypěstované hrozny a začít sám lisovat, kvasit, stáčet a velmi brzy i lahvovat. Tehdy bylo štěstí, že se mi první ročníky povedly a víno všem chutnalo. Hned v prvních letech jsem šel s kůží na trh a obesílal výstavy, kde jsem měl s víny solidní úspěchy. Vína byla hned prodaná a další roky jsem musel přikupovat hrozny, což děláme dodnes.
Škola chyb a ultimativní čistota
Bohužel přišly také neúspěchy v podobě kalných vín a vrácených lahví se sedlinou bílkovin. Rozkvašená vína v lahvích se zbytkovými cukry měla dokonce za následek, že jsem chtěl s vinařstvím skončit. Vše jsem se učil sám, nikdy jsem nebyl na žádném školení nebo přednášce, což byla asi chyba. Přečetl jsem sice veškerou dostupnou literaturu o praktickém vinaření v Česku i na Slovensku, ale moje metody pokus-omyl byly nakonec tou nejlepší školou.
Dnes vím, že při plnění vína do lahví nestačí běžná čistota. Čistota všeho, co přijde do styku s vínem, musí být ultimativní. Od sterility vnitřních částí plnicího zařízení, hadic a filtrů až po chirurgické jednorázové rukavice pro kolegu, který bere do ruky zátky.
Naše filozofie: Přírodní cesta bez dotací
Protože jsem se nikdy nezúčastňoval žádných předváděcích akcí, kde zástupci firem doporučují stovky a snad i tisíce různých přípravků do vína, zůstal jsem pořád na stejné, přirozené cestě. Platí u nás to, co rádi říkají všichni vinaři: víno se dělá ve vinici.
- Do vinohradů vozíme koňský hnůj, který necháme rozložit na kompost a pak ho rozhazujeme po vinicích.
- Trávu nám velmi často spásají kamarádovy ovce.
- Ve všech vinicích postupně probíráme hrozny a necháváme jen ty nejkvalitnější.
- Při výrobě vína nepoužíváme enzymy.
Mám stařičký horizontální lis Wilmes, který lisuje skvělá vína, tak si ho ještě tak 10 let nechám. Výrobu navyšovat nebudeme. Sice jsme vysázeli další vinice u nás v Ivančicích a máme také vinici v Drnholci, přičemž budeme sázet další vinohrad s odrůdou Donauriesling, ale cíl je jasný: co vypěstujeme sami, to nemusíme kupovat. Produkce zůstane stejná, jen budeme méně závislí na nákupu hroznů.
Musím také zmínit, že jsme se už kdysi rozhodli nepobírat žádné dotace. Nedostáváme a nedostali jsme ani jedinou korunu – ani na plochu, ani na žádný stroj nebo přístroj. Pokud něco chci, musím na to zkrátka našetřit.
Co chystáme dál?
Postupně budu přidávat další povídání o našich vinicích. Z každé části máme hotové rozbory půdy, popíšu vám jednotlivé spony našich vinic a představím všechny další odrůdy.
Pokud jsi, milý čtenáři, dočetl až sem a nenudil ses, děkuji ti. Budu velmi rád, když přijdeš ochutnat něco z toho, co jsme vytvořili v našich vinicích a sklepích. Pokud tě však nic nezaujalo, jednoduše tyto stránky zavři, svět se nezboří.
Zdraví,
Roman Komarov, Ivančice